Historie letiště Přibyslav/Primislau

Historie letiště Přibyslav/Primislau

Vzniklé aerolinie používaly tehdy upravené vojenské dvojplošníky. Letecká linka Praha – Brno – Bratislava – Záhřeb mívala často potíže s počasím na Českomoravské vysočině, protože i meteorologická služba byla tehdy v plenkách. Ministerstvo dopravy usoudilo, že nejlépe bude ve zmíněném koridoru na našem území vybudovat pomocná (záložní) letiště zhruba po 50 km. Tak došlo k vybudování letišť: Zbraslavice, Přibyslav, Křižanov a Břeclav.

Návrh na zřízení letiště byl podán a schválen obecní radou dne 4.10.1930. Na jeho prosazení měl značnou zásluhu tehdejší starosta pan Otto Klusáček. Výběr místa provedli ing. Karas a ing. Nekvasil z ministerstva veřejných prací. Původně byla vybrána lokalita U Plačku, vlevo od silnice Přibyslav – Modlíkov. Protože nedošlo k dohodě s majitelem pozemků panem Pernerem, bylo vybráno místo u vesnice Hřiště. Důležitou roli jistě sehrála i okolnost, že v r. 1927 byla do zmíněné obce postavena silnice – do té doby tam vedla pouze polní cesta. S majiteli pozemků byl sjednán pacht 230 Kč za 1 měřici, tj. 1.150 Kč/ha, s tím, že jim patřila i tráva a povinnost ji odstraňovat.

Vyměření bylo zadáno 15.9.1931, trvalo týden a ihned se započalo s pracemi. Stavěla firma Mareš z Golčova Jeníkova, stavbu budovy správce letiště firma Říha a ing. Kecek z Prahy. Za necelý rok (!) tj. 6.8.1932 bylo letiště dostavěno, ovšem bez hangáru. Už o měsíc později, 3.9.1932, přistálo nouzově letadlo letící na lince Záhřeb – Brno – Praha a cestující pokračovali do Prahy automobilem. Správcem letiště se stal p. Jindřich Votava, rodák z Hřiště. Hranice letiště byly vyznačeny jednak červenobílými dřevěnými stříškami a dále betonovými bojkami s majáčky na acetylén. V případě nočního letu musel správce letiště obejet, rozsvítit bójky a být pohotově se světlometem na automobilu Tatra. V případě potřeby svítil neon, blikající v morseovce identifikační písmeno a na ploše letiště byl z cihel vydlážděn kruh s nápisem PŘIBYSLAV. V zimě se nelétalo.

16.6.1933 byla založena odbočka Masarykovy letecké ligy. Podařilo se získat kluzák Zlin  Z-V, později i větroň EL-2-M Šedý vlk. Ve vlastní dílně se současně přikročilo ke stavbě dalších jednoduchých letadel. Majetkem odbočky MLL se záhy stal i automobil BUICK s navijákem. V té době byla jako plochy pro vlastní leteckou činnost využívána sklizená pole, případně pro starty pomocí gumového lana různé svahy, např. Řezníčkova stráň. Jako první instruktor v Přibyslavi působil Ing. Karel Tlapa.

První letecký den byl na letišti Přibyslav 28.9.1933 a byl obyvatelstvem s nadšením přijat. 

Nemenší pozdvižení způsobil přílet a přistání 205 vojenských letadel 22.9.1936. Měli už k dispozici benzinovou stanici. V zemi byly uloženy 3 cisterny, každá na 50 000 l paliva. Dvě za okupace vykopali a odvezli Němci, jedna je dosud v zemi, plná vody, na pozemku nové meteorologické stanice. 

Hangár se počal stavět na jaře 1937, byl do podzimu hotov a postavila jej firma Zeman z Plzně.

V září 1938 letiště 800 x 350 m, stupeň dokončení 100 %.

 ---------- Prezident Beneš kapituloval před nacisty 30.9.1938 ----------

Počátkem okupace byla činnost MLL zakázána a organizace rozpuštěna. Materiál včetně letadel byl zabaven. Zásluhou několika členů byly součásti rozpracovaných letadel ukryty na různých místech.

Satelitní letiště pro SG 102 v Havlíčkově (Německém) Brodě. Piloti začátečníci se teorii učili v sále Lesního závodu a výcvik byl samozřejmě na letišti. Od kluzáků po větroně a aerovleky. Přibyslavské letiště bylo bohatě vybavené, nejen navijáky, ale i vhodnými válečnými stroji. Hangár byl plný nejen kluzáků, ale i špičkových výkonných větroňů. Byly naskládané i mezi střešní konstrukce – cca 60 kusů. Dále mělo letiště, které mělo mnohem větší rozlohu nežli dnes, po okraji různě maskované stojánky až u lesa, kde stálo 15 kusů Ju 52/3m a jeden čas ještě 5 kusů Fw 189. Kolem letiště pak byla řada obranných protiletadlových kulometných hnízd.

15.4.1945 bylo na letiště Přibyslav převeleno ještě dalších 100 letců Luftwaffe.5.5.1945 dopoledne se však velitel letiště s ostatními piloty rozhodli letiště hromadně opustit. Ale měli už tak málo benzinu, že jim jeden z odlétajících Ju 52/3m vydržel letět jen někam k Chrudimi. (Od Chrudimi se vrátil asi po týdnu pěšky jeden člen posádky – pilot, který býval v podnájmu u jedné paní na náměstí. Byl to Rakušan z Vídně, který v poválečných letech Přibyslav navštívil. Byl nesmírně rád a vděčen, že na potvrzení, že je rakouský občan, se šťastně dostal domů, a ne do zajetí.) Dopoledne před odletem se velitel letiště obrátil na obecní úřad s požadavkem, aby si stávající celé letiště převzal někdo odpovědný z města či podobně. Když odlétali, nebylo nic zničeno ani poškozeno, ani těch 8 zbylých Ju 52/3m, které stály kolem letiště. Tak to bylo opuštěné den či dva.

V té době ústupu německých vojsk, který probíhal postupně již od 20.4.1945 a skončil v našem městě 10.5.1945 ve 14 hod., se ale situace měnila každou hodinu. Do města dorazila bojová jednotka SS obrněných polopásových útočných vozů, vybavená těžkými kulomety (čtyřčaty) a ty měli mezi sebou ještě horké hlavy. Dne 8.5.1945 přijeli na letiště, do všech 8 zbylých Ju 52/3m nakladly nálože a postupně je v průběhu odpoledne vyhazovali do povětří. Až večer v 19.30 zapálili hangár, plný letecké techniky. Toto počínání jednotky SS sledovalo mnoho bezmocně přihlížejících občanů. Pamatuji si vyprávění pana Klementa, že někteří lidé nedbali náloží a brali si padáky z letadel. Likvidace letadel a zničení hangáru, byla poslední akce německých vojsk, necelé 2 dny před příchodem Rudé armády. Dne 9.8.1945 se na věži kostela zastavily hodiny v 11.35. To nás bombardovaly Šturmoviky, svrhly 7 těžkých a asi 100 zápalných bomb. Bomby padly na trať, pod kostel, na hostinec u Novotnů, u sochy sv. Václava, truhlářství u Loušů, horní část náměstí. Toto bombardování vyprovokovali němečtí vojáci střelbou z protileteckých zbraní z náměstí, na poslední odlétající letoun. Drama války vrcholilo a sled událostí těchto dnů byl velmi rychlý, ale i nebezpečný. Zátarasy, které Němci vybudovali na silnici před zámkem, se náhle staly poslední dny největší překážkou pro ně samotné, při hromadném ústupu. Po silnici od Žďáru u Nížkova se přímo valila 3 auta vedle sebe ve dne i v noci po celý týden, unavení, zaprášení a žízniví něm. vojáci, se zoufalou snahou se zachránit před Rudou armádou. Do toho nálety, výbuchy bomb a rachot kulometů. To byly chvíle, kdy člověk nevěděl, co přinese každý další okamžik. Poslední noc byla ve znamení hořících aut, která vojáci opouštěli. Tenkrát jsme asi týden drželi v zámku noční hlídky pro případ ohně. Všechny rodiny spaly v zámeckých sklepích, tam co je dnes bar a taneční sál. Až přišel čtvrtek 10.5.1945 ve 2 hod po poledni. Němců ubývalo, až šel poslední a ten nesl něco jako bílý prapor. Nastal chvilku klid od válečné techniky, to trvalo asi 10 minut. A pak nevěřícně a s podivem jsme hleděli na prvního ruského vojáka, uhánějícího na koni k nám. V duchu mne napadlo, jak to že se tak po zuby ozbrojené jednotky bezhlavě hnaly na západ, před vojáčkem na koníku s šavlí v ruce.

 

Čerpáno z https://www.vrtulnik.cz/ww2/protektorat-pribyslav.htm

 

 

Kdyby se podařilo požáru hangáru zabránit, byla by Přibyslav získala letecký park po výcvikovém středisku Wehrmachtu. Takto jsme se jen mohli dívat na ohořelé zbytky bezmotorových letadel a vlečných motorových letadel. Pro zasvěcené uvádím, že zde bylo po několika větroních typu Grunau Baby II, Olympie, Libelle, Kranich a vlečné stroje Fi 156. Pouze součásti ohořelého navijáku byly později použity. V létě v roce 1945 byla ustavena odbočka Českého národního aeroklubu. Jako jedna z prvních akcí bylo zjištění stavu ukrytých částí rozestavěných letadel. Skutečnost byla tragická – použít se nedalo prakticky nic. Po dlouhých diskuzích a úvahách bylo přikročeno k montáži nejjednoduššího kluzáku “Skaut Standart”. Po vyklizení a nejnutnějších úpravách přístavku vyhořelého hangáru, který byl nejméně poškozen, byly části kluzáku a nejnutnější nářadí převezeny ze stodoly Dr. Jáchyma na letiště. Posléze však bylo konstatováno, že poškození vlhkem v době nouzového uskladnění je tak velké, že oprava není možná. Bylo proto rozhodnuto zaměřit veškeré úsilí k získání alespoň jednoho kluzáku od Ministerstva dopravy, jehož letecký odbor v té době tímto materiálem disponoval. Po značném úsilí tehdejších funkcionářů Aeroklubu a za účinného přispění “předválečných” známých z Ministerstva dopravy nám byl přidělen kluzák ŠK-38 – a to bylo slávy! 

 

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode